V poslední době jsme si už zvykli na fakt, že některé věci či instituce slouží nám k vícero účelům. Tak kupříkladu na poště dnes kromě obligátního tisku a pohlednic možno zakoupit kosmetiku nebo hračku pro naši ratolest. Ani zasláním zásilky škála služeb zdaleka nekončí a u přepážky lze uzavřít spoření či pojištění...
Z tohoto nového trendu vzala si nejspíše příklad místní omladina. Jak jinak si vysvětlit, že autobusové čekárny již delší dobu neslouží jen jako útočiště před rozmary počasí pro postávající cestující, nýbrž také jako kuřárna, nálevna i místo k rozpustilým hrátkám. Je-li naší mládeži lhostejna starost o své zdraví (konečně varování je na každé krabičce cigaret), mě toto netrápí o nic méně. Co mě však překvapuje, je nepořádek, a nebál bych se toho slova bordel, co po nich zůstává. Ačkoliv není divu, protože nečtou-li ti vášniví kuřáci nebo spíše kuřačky? Varování ministra zdravotnictví, což potom sice velkým červeným písmem vyvedený, nápis nabádající k udržování pořádku. Možná, že se takto chovají i doma, když vajgly a prázdné lahve házejí rovnou na zem. Pak je to ovšem zvyk a ten jak známo jest železnou košilí, tudíž si své jednání ani neuvědomují. Nejspíš záhy přiběhne svědomitá maminka se smetákem a lopatkou a ten svinčík uklidí, stejně tak jako to někdo nakonec učiní v případě oněch čekáren.
Nedávno se k výše popsané zábavě připojil zcela nový fenomén. Nazvěme si jej pracovně „Značkaři“. Aby ovšem nedošlo k mýlce, rozhodně se nejedná o dobrovolníky KČT, kteří brázdíce kraj se štětcem a barvou označují cesty poutníkům. Tihle „Značkaři“ pracují zásadně v noci a většinou o víkendu. A v čemže konečně spočívá jejich činnost? Nuže tedy v otáčení dopravních značek (snad aby zmátli nepřítele), jejich poškozování a ničení. Zvláště pak mají spadeno na konec obce Lubná na Kněžství. Tato cedule na ně působí stejně jako červená barva toreadora na supíjícího býka. Jedenkráte učinili si z ní sáně a za dráhu posloužila jim zledovatělá silnice. Rozumí se samosebou, že po takové zábavě byla milá značka na odpis.
Neuplynulo mnoho vody v Lubenském potoce a byl tu nový kousek. Dotyčným se nejspíše zdálo, že třešně u sebranské hospody jsou jaksi fádní a je třeba je něčím ozdobit. A co myslíte, že jim tak skvěle posloužilo? Bingo! Opět nebohá značka. Naše naivní představa, že silný beton ji už napotřetí ochrání, byla nedávno otřesena v základech. „Značkaři“ se té noci rozehřáli již na lavičce z čekárny u mostu, která nakonec přistála zcela zdemolovaná na dně potoka. Otočené značky podél silnice k Sebranicím beru jen jako pouhou nevinnou epizodu. Ovšem na konci obce stojí přece ta, no TA tolik lákavá. Jenže ouha, tyč drží jako přišitá, ovšem tabule nakonec kapituluje před soustředěným náporem. S takovouhle trofejí je třeba náležitě naložit. Ať každý vidí, jací jsme borci! Tak se stalo, že utrápená značka nakonec skončila ve žlábku střechy sebranické hospody. Nyní je již opět na svém místě a slouží svému původnímu a jedinému účelu. Doufám, že tomu tak bude drahně dlouhou dobu.
Jedno moudré přísloví praví: „Opakovaný vtip přestává být vtipem.“ Ovšem toto nebylo vtipné ani napoprvé. Koneckonců napadá mě ještě jedna lidová moudrost (aniž bych chraňbůh přál komukoliv něco zlého): „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“ Jen abyste, milí „Značkaři“, jedné krásné noci z těch výšek, jež tolik milujete, nespadli pěkně tvrdě na ústa či spíše rovnou na hubu.
Michal Kovář