Cesta vítězství

Máj - lásky čas, říká se, avšak ten letošní se kromě nejkrásnějšího lidského citu nesl spíše v duchu 70. výročí ukončení 2. světové války v Evropě. Tato významná dějinná událost znamenala pro mnohé vyjádření úcty a pokory před miliony mrtvých hrdinů, pro jiné prostor k debatám mnohdy smysluplným, jindy méně, ale také ke zcela nesmyslným a hloupým. Řešilo se mimo jiné, kdo nás vlastně osvobodil a zda šlo v případě drtivé většiny území skutečně o osvobození, či spíše dobytí, případně kam má, nebo spíše nemá současná hlava státu zavítat uctít památku padlých vojáků. Každý měl najednou potřebu vyjadřovat se k onomu historickému mementu, ačkoliv častokráte zůstává historií zcela nepolíben...

Pozadu nezůstávala ani média. Hlavně z televizních obrazovek jsme se dovídali, kterak se oslav zhostilo to či ono město. Výsledný dojem pak, alespoň z mého pohledu, byl ten, že vše důležité se onoho památného května 45. roku událo v městě piva - Plzni a jeho blízkém okolí, čemuž samozřejmě odpovídal i rozsah letošních oslav. Nic proti Plzeňákům a už vůbec proti veteránům americké a belgické armády, ale nemohu si pomoci, místy mně celé to dění včetně některých „rádobyamíků“ v tolik opěvovaném Konvoji svobody připadá jako kýčovitá pouťová atrakce. Ale což, proti gustu žádný dišputát. Ale abych se dostal k jádru pudla. Mnozí z vás možná vědí, že k mému velkému koníčku patří tzv. „hraní na vojáky“, tedy vojenská historie. A bylo by hříchem neuctít zmíněné výročí nějakým větším podnikem. Naše nadklubové sdružení 4. prapor úderný, jehož členem mám čest být, si klade za cíl ztvárnit co nejvěrněji život a bojovou cestu československé vojenské jednotky v SSSR, tedy chcete-li svobodovce. Tu letošní kulatou 70. jsme otevřeli vlastně již loňského podzimu důstojnou, velmi emotivní akcí v Dukelském průsmyku, pokračujíce letošního března osvobozením Liptovského Mikuláše. A právě květnová Cesta vítězství se stala vyvrcholením celého snažení. Nechme tedy promluvit očitého svědka, v tomto případě mou maličkost.
    1. května vyráží kolona 1. čs. armádního sboru v SSSR, konkrétně jeho 4. prapor úderný čítající kolem 40 doslova československých vojáků na vozidlech willys, dodge, chevrolet, BA 64 a v rekvírovaném autobusu Praga RN, z Povážské Teplé směr Javorníky, které nás uvítaly vlezlou mlhavou zimou. Kabáty a ušanky se tak stávají nezbytnou součástí výstroje, nutno podotknouti takřka po celou cestu. Avšak větší nežli teplotní šok čeká nás v obci Huslenky.  Z památníku, u něhož se chystáme položit věnec, někdo ukradl bronzovou pamětní desku. Holt žhavá současnost! Z údivu nevycházel ani štáb České televize, který nám cestou z Javorníků dělal doprovod. Zloději mají obrovské štěstí, že se nám nedostali do rukou, neboť se zdravou kůží by jistojistě neodešli. První město, které po krátké zteči osvobodíme, jest Hovězí, kde také nocujeme. K většímu střetnutí s ustupujícím nepřítelem dochází druhého dne ve Vsetíně, avšak i zde je za vydatné pomoci Rudé armády a místních partyzánů rázně učiněn okupaci konec, za což se nám dostalo poděkování od Jiřího Čunka. Rovněž V Lukově jsme nuceni podstoupit šarvátku s německou skupinkou, ale ani ta nám nepůsobí větší potíže. Zde jsme také měli možnost setkat se s pamětníkem oněch událostí a jeho slova uznání na naši adresu byla velkým zadostiučiněním. V tu chvíli si člověk uvědomí smysl celého toho snažení. V malé vesničce Lukovečku se nám dostalo milého uvítání od krojovaných děvčat, jež nás doslova zahltily nejen polibky, ale i koláčky a samozřejmě nezbytnou slivovicí. A tak to bylo skoro všude, kam jsme zavítali. Nesmírně milí a pohostinní lidé, dělíce se s námi o všeliké dobroty a laskominy. Jedno z nejkrásnějších uvítání se nám však dostalo v Přerově, a nejen proto, že mě zde očekávala přítelkyně. Náměstí plné občanstva, šeříky, místní kutálka a opět zástupy žen a dívek nadšeně objímající nás zaprášené a unavené vojáky a vojandy, to abych neopomněl naše družky ve zbrani. Následujícího dne odjíždíme jen velmi neradi, avšak i jinde dychtivě čekají na náš příjezd. Jako kupříkladu v Břestu, v místech, kde se ještě 7. 5. urputně bojuje a také umírá. Je nám velkou ctí, že můžeme doprovázet posledního žijícího veterána, neobyčejně vitálního Jana Ihnatíka, jenž se celou cestu strachuje, abych nevypadl z auta a zda mi není zima. Pietní akt na místním hřbitově, kde sní svůj věčný sen padlí této poslední bitvy, je opět silným zážitkem.
    5. května krátce před polednem projela kolona starobylou Poličkou a stanula na okraji obce Lubná. Průzkumné družstvo pod vedením četaře Kováře pronikne obcí a obsadí místní národní výbor. Obec je prosta od nepřítele a v momentě přijíždí velitelský džíp a zbytek skupiny. Uvítání je opět velmi srdečné a neformální. Jen obsluha místního konzumu jest poněkud zaskočena divokým vzhledem některých bojem ošlehaných průzkumníků. Největší překvapení jsme ovšem uchystali paní Pavlišové, která jako mladé děvče vojáky v navlas stejných uniformách dobře pamatuje a brilantně vysekne i některá jména. Na závěr ještě salva z minometu na zvolený cíl. V úvahu přichází blízký hostinec, což by jistě uvítala leckterá manželka, popřípadě budova školní, což naopak s povděkem kvitovala přítomná mládež. Nakonec obě stavení vyvázla bez šrámu. Ještě společné foto na věčnou paměť a vzhůru ku Praze. Stověžaté matičky dosaženo druhého dne odpoledne. Nutno přiznat, že Praha je holt Praha. Stát ve státě, zkrátka jiný svět. Lidé se sotva otočí, a když už spíše s poznámkou: „Hele, vole, voni jdou asi z nějakýho plesu.“ Jak jsem se následně dověděl, v hlavním městě byli hitem letošního jara Vlasovci a to jsme my holt nebyli. Nebo jsem všechno viděl zbytečně negativně. Ačkoliv nás ještě 8. 5. čekal slavnostní pochod z Václaváku na Staroměstské náměstí, pro mě již v tomto okamžiku celá cesta skončila. To krásné z ní zůstalo tam ve valašských kopcích, v rovinách úrodné Hané, na Drahanské vysočině a samozřejmě u nás v Lubné. A najednou se mě zmocnil silný pocit lítosti nad tím, že končí jedna neopakovatelná akce, kdy byl člověk obklopen skvělými lidmi ať už z řad kamarádů, nebo těmi, kteří nás tak nezapomenutelně vítali. Tato cesta se vryla hluboko nejen do mé paměti, stejně jako se ony památné dny osvobození vryly do myslí těch, kteří je opravdu prožívali. Četař Michal Kovář, 4. prapor